Doma máme pět kočet. Někomu to přijde šílené, ale mě to přijde normální. Ze začátku jsme měli jen jednu kočku Ašenu. Ale moje maminka si někde přečetla, že kočky mají žít v párech a tak Ašeně pořídila kocoura Šíšu. Maminka se později dozvěděla, že nemusí být v párech kočky opačného pohlaví, ale i stejného. Asi o rok se nám narodily koťata. A takhle se to stalo ješťe podruhé. Ašena se nám ztratila a Šiša byl nešťastný. Šíšovi jsme samozřejmě pořídili kamarádku Kulinu. Kulině se narodilo pět koťat, a potom ješťe sedm. Z prvního vrhu jsme si nechali kocoura, kterému říkáme Zrzek. Asi po měsíci nám zavolala mámi kamarádka ze střední, která si od nás vzala bílou kočku a řekla, že ji nechce, protože jí čůrá na gauč. Bílou kočku, které říkáme Bělka jsme si vzali zpátky a už jsme měli čtyři. Ale později se nám ztratil Šíša a mi byli nešťastní. Koupili jsme si hnědého kocourka Sobíka, ale o kterého jsme pozděli přišli. V červenci tohoto roku jsem přijela z tábora a v autě cestou na chalupu se mě máma ptala jistli se mi líbí rasa kočky Devon Rex, řekla jsem že ano, ale pořád jsem nic netušila. Když jsme dojeli na chalupu, měla jsem oslavu narozenin. Na stole stála velká krabice a já k ní rychle běžela. Když jsem se přiblížela slišela jsem mňáu,mňáu. Rychle jsem krabici rozbalila a v ní seděl malý bílí, kudrnatý kocour s modrýma očima. Maminka se mě zeptala jak se bude jmenovat. Řekla jsem, že Sobík. Potvory kočky, ale Sobíka neměli pořád rády, tak jsme se s mámou rozhodli, že Sobíkovi koupíme kamaráda. A tak jsme si zajely do Havlíčkova Brodu. A odtamtud jsme si přivezli hnědého kocourka s akvarelovýma očima a dlouhým nosem. Tak jich teď máme pět a život bez nich si už nedokážeme představit.